O zamilovaném vořechovi a štěkajícím bezdomovci

Kocour dospával bouřlivou noc strávenou v kočičím baru. Mrskal sebou na trávníku v parku jako kapr na suchu. Na jeho těle se slunilo hejno pestrobarevných motýlků, kteří se s třepotáním křídel vznesli pokaždé, když sebou ve spánku trhnul, aby se usadili, jakmile se zklidnil.

Tihle motýlci byli jako peřina a pláštěnka dohromady. Ovívali ho v horku, zahřívali za chladných dní. A teď mu jako kouzelný tým léčitelů pomáhali s kocovinou. Kocour je šlohl staré čarodějnici, když demonstrativně opouštěl její příbytek kvůli nedostatku kuřecího masíčka (myši on nežral).

Na lavičce, kousek od odfukujícího kocoura, se válel bezdomovec. Zarostlý, zanedbaný, páchnoucí chlap, nejspíš opilý. Pod hlavou igelitku, u nohou psa. Obyčejného voříška. Eda se jmenoval. Smutnější a zároveň bystřejší psí oči jste neviděli.

Když už si na Edu jeho pán vzpomněl, tak jedině s kopancem a nadávkou. Ani za střízliva mu neodpustil, že ho kumpáni před dvěma roky v hospodě podvedli – a on, Eda, nebyl to čistokrevné štěňátko, za které zájemci slibovali mraky peněz.

Kocour nešťastného voříška utěšoval: „Aspoň ti dá občas nažrat. Co víc bys chtěl? Pána máš, jiní čoklové nemají ani to.“ Eda rezignovaně přikyvoval. A roztál jako kopeček jahodové zmrzliny, když ho pak bezdomovec náhodou podrbal špinavou rukou za ušima: „My jsme si tak nějak zbyli, viď, chlupáči.“

Eda byl prachobyčejný vořech, ale v hrudi mu tlouklo srdce ušlechtilého psa. Nikdy, nikdy by svého pána neopustil. Musel by se stydět. Přece v nouzi poznáš přítele – a jeho pán byl v nouzi pořád.

*****

Právě teď si Eda hověl pod lavičkou, šťastný, že bezdomovec do něho nekope. A taky že před chvílí našel obal od salámu se dvěma kolečky. Slastně žvýkal, hubu plnou slin.

A tu ji uviděl! Krátké hnědé vlasy, modré oči, pršák mezi nimi. Nejkrásnější stvoření, jaké kdy spatřil. Šla (nejspíš) s maminkou a se smíchem ukazovala na chrápajícího kocoura s vyvaleným břichem posetým motýlky. Když míjely Edu, dívka na něho přátelsky zamrkala. Jmenovala se Leontýna, aspoň tak ji maminka oslovovala. Hafan roztál jako kopeček jahodové zmrzliny.

Další den Leontýnu netrpělivě vyhlížel. Byl si jistý, že přijde zas. Tentokrát byla v parku sama, bez maminky. Podrbala ho za ušima, on vrtěl ocáskem a zubil se na ni. Příště mu přinesla konzervu. A pak další. Když Eda myslel na Leontýnu, ani kopance od pána tolik nebolely (bezďák všechny dívčiny návštěvy zaspal).

*****

Ten den si Eda všiml, že k přicházející Leontýně se zezadu rychle blíží obrovský černý pes. Dívka si ho nevšimla. Zato Eda se vmžiku proměnil v neohrožené psisko. Nabral dvacet kilo, vyrostl o třicet centimetrů, naježil své krátké chlupy, vycenil bojovně zuby a sprintem vystřelil zachránit dívku svého psího srdce.

Doběhl pár vteřin předtím, než se ta bestie zakousla do dívčina lýtka. Zuby necvakly naprázdno, ale zanořily se do Edovy nohy. Eda bolestí zavyl a ztratil vědomí. Netušil, že se k incidentu přimotal jeho páníček a nedovolil Leontýně ani její mamince, aby pejska nechaly ošetřit.

Pak se naštěstí opil, takže kocour mohl Edovi k tlapce „přiložit“ svoje léčivé motýlky. Nad čím mávli křídly, to se uzdravilo. Ráno měl Eda nožku zhojenou. Jen srdce mu krvácelo, protože tušil, že maminka už Leontýnku samotnou do parku nepustí.

****

Ještě týž večer bezdomovec Edovi šlápl na zraněnou tlapku. Vší silou a schválně, protože měl blbou náladu. Nebylo to ani zdaleka to nejhorší, co kdy Edovi udělal. Přesto se v udatném voříškovi cosi zlomilo. Přišel čas sbalit si svých pět švestek.

Jelikož žádné švestky neměl, šel se Eda jen rozloučit s kocourem. Ten mu s lišáckým výrazem podal kouzelný psí obojek (sebral ho čarodějnici spolu s motýly): „Nasaď ho svému pánovi – jako dárek na rozloučenou.“ Jak kocour řekl, tak Eda udělal. A vyrazil rovnou za Leontýnkou, která prozřetelně nechala u kocoura adresu.

Když se s ní po pár týdnech venčil, v parku hned u brány narazili na kocoura, který ukazoval kamsi packou. Eda uviděl svého bývalého pána, jak dřepí u nohou statného rotvajlera. „Přestaň štěkat a lehni,“ poručil hafan bezdomovci. Ten hned poslechl. Už věděl, že jinak ho jeho pes bez milosti rafne. Zato nevěděl, že za to může kouzelný obojek. Dárek od Edy.

A kdybyste chtěli nějaké poučení, napadá mě, že:

• se nemáme stydět přijmout pomoc;
• za sebe a za lásku se vyplatí bojovat;
• když se chováme hnusně ke zvířatům, vrátí se nám to;
• je dobré odejít dřív, než se z nás stane rohožka na boty;
• vždycky existuje místo, kde nás budou mít rádi.