O obrovi v rouše skřivánčím

Je překrásný slunečný den. Pofukuje větřík, všudypřítomné ticho ruší jen šumění topolů u čerstvě zoraného pole a skřivánek cvrlikající vysoko nad obzorem. Zdáli se ovšem ozývá dunění a rychle sílí. Řítí se sem obr.

Obr, co se potřebuje dostat za svou rodinou, ale neví kudy. Ve slabé chvilce totiž vyměnil kompas s GPS navigací za sedmimílové boty. A teď sám sobě nadává, že sice může dusat krajinou rychle a vytrvale jak zajíček Duracell, zato nemá šajn, který směr je správný.

Zakručí mu v břiše. Au, to to bolí! Obra trápí křeče, které přičítá hladu. Netrpělivě prohrábne rukou vzduch nad hlavou a cvrlikání ptáčka zpěváčka v tu ránu utichne. Jenže co je jeden maličký skřivánek pro obří žaludek!

Obr s námahou přinutí sedmimílové boty, aby na chvilku zaparkovaly a on se mohl zamyslet. Teď potřebuje mezi lidi. Lidi = jídlo. Tak snad tudy?

Po pár minutách rychlochůze lesem uvidí v dálce věž kostela. Hurá! Boty se rozběhnou, země se otřásá. I obyvatelé městečka už zahlédli blížící se hrozivou postavu a prchají do všech stran. Marně. Obr už dělá díry do dlažby na náměstí, natahuje se do všech stran a sbírá utíkající postavičky jak mravence. Hltavě si je hází do úst.

*****

Mezitím ovšem skřivánkova rodina zjistí, že jejich nejmladší zmizel.

Od polní myšky se dozvědí, že to obr ho spolknul. Vydají se benjamínka hledat. V čele s taťkou skřivanem se sešikují jako bojové komando. Maličcí, ale šikovní – a pomstychtivě naladění. Svolají široké příbuzenstvo a zamíří do městečka.

Nespletli se, ten mizera je tady! Slétnou se na obra jak roj sršňů a tlučou do něho zobáčky hlava nehlava. Obr, zasažený intenzitou útoku, se sesune bezmocně na zem. I obyvatelé města s němým úžasem přihlížejí zásahu skřivánčí rychlé roty.

Nejsilnější ze skřivanů se neúnavně strefuje obrovi do oka. Ale ne do prvního ani do druhého. Rovnou do třetího. A co se nestane. Obr najednou procitne ze strnulosti a máchne rukou, aby odehnal ptáky z obličeje: „Všechny vás…“ A místo „sežeru“ mu z pusy vylítne „…miluju“. Je zmatený z toho, co říká. Ale otevřené třetí oko je holt otevřené třetí oko. U obrů i u lidí.

Jiná skřivánčí parta mezitím buší do obrova břicha. To se otevře – a vyletí skřivánek, živý a zdravý.

• Hned za ním vystřelí z břicha motýlci (i obr se může zamilovat).
• Vyplazí se skučící vlk s babičkou v břiše (vlastním).
• A za ním Otesánek, co spolkl pasáčka s vepři, ovčáka se stádem koní a pár hlávek kapusty (krom jiného).
• Vypluje velryba (z břicha je slyšet hlasité nadávky, asi Jonáš).
• A konečně vyskáčou i sežraní obyvatelé města, aby se mohli přivítat s rodinami.

Jenže to není všechno.

V obrově břiše, až úplně vzadu, se krčí malé obřátko. Nedokázalo se prodrat tím zástupem, aby se mohlo konečně narodit. Marně vysílalo signály (vzpomínáte, ten břichabol).

Obr, tedy vlastně obřice, se rozpláče. Jednak netušila, že je těhule (když vám v břiše jezdí sedlák s vozem a koňmi, nenapadne vás, že máte porodní bolesti). Jednak je jí líto, že sežrala tolik živých bytostí.

„Ublížila jsem vám. Ale teď vám chci pomáhat,“ vzlykne a hrabe se na nohy s obřátkem v náruči. (Starosta města totiž povolal stavební techniku, aby miminu pomohli na svět.) Poboří přitom kostel a supermarket. Lidi znovu zděšeně prchají, i když obřici už odpustili. Vidí, že se jí právě převrátil život vzhůru nohama. Stačilo otevřít oko a břicho.

*****

Ani skřivánci netušili, co jejich vendeta způsobí, a taky je přemohl soucit. „Hele, cestu za rodinou ti už nejspíš poradila tvoje intuice. Ale stejně tě tam raději doprovodíme,“ navrhne taťka skřivan. Obřice přikyvuje. Už nepotřebuje kompas. Ani sedmimílové boty. Nechává je starostovi, aby je na eBayi prodal a za získané peníze nechal městečko opravit.

Obřice se rozhlédne něžně po lidech a zblajzne náklaďák plný bochníků chleba, který jí pro jistotu přistavili. Zamává na rozloučenou a s hlavou ve skřivánčím hejnu odchází z města.

A co dál? Normálka. Otevře si na Vysočině veganské bistro. Skřivánky najímá na léto jako zpěváky, aby bavili hosty na zahrádce. A vaří vynikající ovocné knedlíky. Jsou mezi turisty široko daleko vyhlášené. Nejen proto, že jsou obří.

A kdybyste chtěli nějaké poučení, napadá mě, že:

• síla není o velikosti, ale o záměru;
• soucit je o sou-cítění, ne o politování;
• soucit a taky intuici v sobě můžeme rozvíjet všichni (a nemusíme mít nutně otevřené třetí oko).

A ještě snad 😉:

• nepodceňujte antikoncepci, ať jste jakkoliv velcí;
• ekonomická balení jsou výhodná (viz Otesánek jako přibližně 32 v 1);
• na eBayi prodáte všechno.