O hadovi, který miloval Piráty z Karibiku

V noci Bartoloměj přespával v korunách stromů, svoje čtyřmetrové hadí tělo pohodlně omotané kolem těch nejsilnějších větví, přes den odpočíval ve stinném křoví. V mezičase si dopřával bohaté svačinky, tu slupl hlodavce, tam ptáčka zpěváčka. Po pravdě, žil si jako v ráji.

Ale všeho jen do času. Jednou se připlazil k jezeru, kde měl v úmyslu se nerušeně slunit na teplém kameni. Jenže balvan byl obsazený. Seděla na něm holka v červeném triku a puntíkaté sukni a brečela. Tak to je super, otráveně si povzdychl Bartoloměj. Hodlal se nenápadně ztratit, ale přemohla ho zvědavost.

„Co tak strašného se ti stalo, když už jsi mi musela zkazit odpoledne?“ uhodil na dívku. „Tatínek odnesl do zastavárny moje sametové střevíčky, ať prý jdu na bál bosá,“ vzlykala Lana jak o život. Jako princezna z podvodního zámku ctila svou povinnost reprezentovat.

„Tak si vezmeš jiné botky, ne?“ protočil oči Bartoloměj. „Kdepak, žádné jiné už nemáááááám,“ rozbrečela se Lana ještě hlasitěji. Pak se najednou zarazila a zadívala se pozorně na Bartoloměje, který si teprve teď všiml malé korunky na její hlavě. „Ty jsi škrtič, viď? To bys mohl udělat tátovi pár škrtů přes rozpočet, abychom zachránili aspoň zlaťáky na dně pokladny a nepřišli o zámek.“

Lana udělala takové psí oči, že Bartoloměj musel odvrátit svůj chladný hroznýší zrak, aby se nerozeštkal taky. „Tak teda jo,“ souhlasil nevrle. Hlavně aby už přestala bulet.

****

Lana radostně zatleskala, a než skočila šipku do jezera, mávla rukou na Bartoloměje, aby ji následoval. Netrvalo dlouho a doplavali k podvodnímu zámku.

Princezna představila hada otci králi. Bartoloměj se panovníkovi – s jeho svolením samozřejmě – hned omotal okolo krku. Spolupráce jim fungovala skvěle. Jakmile chtěl pan král podepsat nějaký šek, zaplatit kartou nebo i jen hrábnout pro drobné do šuplíku s hotovostí, had varovně utáhl „smyčku“ a starý muž se hned vzpamatoval.

Společně probírali účetní knihy, dělali pořádek ve smlouvách. Král ke svému úžasu zjistil, že kdyby mu zaplatili všichni, kdo mu dlužili, mohl by si koupit ještě jedno takové království. „Měli bychom to oslavit! Hned si na to pořídím nový hermelínový plášť,“ rozzářily se mu oči při tom zjištění. „Až vám ty dluhy splatí,“ ucedil suše had a sevřel pevněji králův krk. „No jo, jenže já už nemám sílu řešit nějaké vymahání. Kdyby ty moje děti byly co k čemu, už bych se dávno slunil v penzi. Na pláži na Bali,“ skuhral král, který měl kromě dcery ještě syna Vilibalda. V tom mu Bartoloměj rozuměl. Slunění byla i jeho velká vášeň.

„Ještě nejsem připravená,“ řekla Lana, když se jí Bartoloměj zeptal, proč vlastně otce na trůně nevystřídá. „A Vilibald, ten už vůbec ne,“ dodala. Bylo to tak. Její bratr v 25 letech nejvíc ze všeho miloval akvabely a filmy o pirátech.

„Mohla bys začít tím, že změníš šatník,“ napadlo hada, který znal obsah její skříně, protože tyč na ramínka bylo jeho oblíbené místo na spaní. Puntíkaté sukně a trička s motýlky se k sezení na trůně moc nehodily. „Vezmi si příklad ze mě. Já se svlíkám pravidelně, u mě žádný starý hadry nenajdeš,“ školil Lanu. A pak dostal nápad.

****

Ráno našla Lana na posteli překrásné, tmavě modré pouzdrové šaty a u nich lodičky na jehlovém podpatku. Když pak otevřela skříň, objevila další nové kousky. Začala se jimi probírat, aniž si uvědomila, že sukně s kanýry i lacláče s jednorožcem jsou pryč.

Ty pouzdrové šaty jsou vážně elegantní, říkala si, když si je konečně oblékla a zálibně se prohlížela v zrcadle. Nejenže jinak vypadala, ona se i jinak cítila! Sebevědomě, pevně v kramflecích… tak nějak samozřejmě.

Ani Bartoloměj schovaný za krabicemi s klobouky (ty Lana zatím nestihla objevit) se nemohl vynadívat. Požádal o pomoc se šatníkem svého bratrance. Ten od kouzelníka, pro kterého pracoval, odkoukal lecjaké triky a ani tentokrát nezklamal. Šaty proměnily princeznu Lanu v dospělou ženu. V královnu. Možná ještě krásnější než byla kdysi její matka, pánbůh jí dej věčnou slávu.

Důležité bylo, že Lana byla ze své proměny tak nadšená, že jí všechny nové vlastnosti a královské návyky obratem přešly do krve. Zanedlouho usedla na trůn a pan král v klidu odcestoval na Bali, aby sledoval dceřino kralování už jen přes Zoom.

****

Zato Vilibaldovi se pranic nelíbilo, že i jemu Lana nutí státnické povinnosti. A za to mohl Bartoloměj! Otce a sestru si otočil kolem prstu, ale jeho nedostane.

Vilibald toho o hadech moc nevěděl. Mezi trénováním v oddíle akvabel a koukáním na filmy o pirátech mu na studium čehokoliv, natož plazů, moc času nezbývalo. „Otrava jedem“ mu zněla jako pokyn „odjíždíme, je tu nuda“. „HADr.“ považoval za vysokoškolský titul pro vzdělané plazy, jejichž manželky nazýval „hadrovými panenkami“. Slyšel, že hadi se rádi hádají, protože kosi se kosí a louky loučí. Jednou se ptal otce: „Tati, a prdí hadi?“ Pravda, to ani pan král nevěděl.

Vilibald se rozhodl, že tohohle hada snad rovnou roztrhne. „Radši tě hodím do hadomorny, než bych tě poslouchal,“ rozrazil s bojovným výkřikem dveře sestřina šatníku. „Hledáš mě?“ ozvalo se z koupelny. Bartoloměj právě vylezl z vany a odpočíval omotaný kolem tyče na sprchový závěs: „Koukl bych se na nějaký film. Nemáš čtvrtý díl Pirátů z Karibiku?“ Vilibald chvíli nevěřícně zíral. Ale pak se mu po tváři rozlil široký úsměv. Ukázalo se, jeho láska k filmům je silnější než nedůvěra k hadům. Ta ostatně mizela s každým dalším filmovým maratonem, který ti dva uspořádali.

Bartoloměj si žil podvodním zámku přímo královsky. Oženil se s hadicí z královské zahrady, s níž vychovával klubko neposedných háďat. Stal se osobním strážcem Lanina šatníku, Vilibaldovy filmotéky a státní pokladny. Kdyby snad ti dva trochu moc utráceli, byl připravený jim přiškrtit rozpočet. Ale jenom malinko, z lásky. ♥