Hraboší dobrodružství s kefírovou buchtou

Za sedmero horami… anebo možná v lese za vaším barákem? … Zkrátka, v pohodlné noře bydlela hraboší rodina. Venku se stmívalo a oni právě večeřeli.

Táta hraboš způsobně ukrajoval sousta z talíře. Máma hrabošová způsobně ukrajovala sousta z talíře. Ale děti ne, ty zlobily. Dávaly do toho všechno. Kopaly do stolu, mávaly tlapkami, tahaly se za vousky, praly se, až srazily ze stolu starožitnou porcelánovou slánku po tetě.

Starší Adam byl čerstvý puberťák, jeho mladší sestra Jůlinka se mu snažila ve všem vyrovnat, a tak prudila možná ještě víc než on.

Tátovi ruply nervy. „Klid tady bude,“ zařval a praštil hraboší pěstí do stolu. Máma souhlasně přikývla, čumáček přísně stažený. Děti na okamžik překvapeně ztuhly, ale hned se zas začaly mydlit. „Varuju vás,“ zasyčel znovu otec. „Jestli hned nepřestanete a nezačnete slušně jíst, půjdete na noc z domu.“ Máma vysílala smířlivé signály na obě strany. Zbytečně.

„Pořád se na nás hněváš, už toho máme dost. Jdeme pryč, když si to tak přeješ,“ vykřikl vzpurně Adam. Jůlinka usilovně přikyvovala. A už byli oba u dveří, maminka jim sotva stačila dát do batůžku pár kousků kefírové buchty, kterou měli mít po rodinné večeři jako zákusek.

*****

Malí hraboši se nořili hlouběji a hlouběji do lesa. Klopýtali o spadlé větve, zakopávali o kameny na cestě. Najednou zapraštěly větvičky. Před nimi stála liška. Její věčně hladoví potomci ji vypudili ven ulovit něco k snědku.

„Ale kohopak to tady máme,“ usmála se sladce na hraboší sourozence. „Tatínek nás vyhnal z domova a my nemáme kde přespat,“ špitnul Adam. „Ale tak to je nemilé,“ zatvářila se ztrápeně liška, ovšem hned dodala: „Naštěstí jsem nedávno pořídila rozkládací pohovku, a tak můžete být u nás.“ Ještěže jsme hned narazili na takovou hodnou tetu, napadlo Jůlinku.

Liščata v noře natahovala zvědavostí krky, koho to máma přivedla. „My už jsme večeřeli, děkujeme,“ řekla Jůlinka, když viděla, že liška chystá talíře a příbory. „Jistě, zlatíčko, já jen přemýšlím, jestli se mi oba vejdete na jednu servírovací mísu,“ odpověděla zamyšleně liška a přeměřovala si je pohledem.

Cože? Adam s Jůlinkou se na sebe vyděšeně podívali a začali couvat ke vchodu. Liška po nich skočila, ale hrabošíci jí vhodili do tlamy pár kefírových buchet a využili momentu překvapení k úprku.

Jakmile se oklepali z té hrůzy, rozhodli se pokračovat dál v cestě. Zívali, už se viděli v peřinách. Ať už budou patřit komukoliv. Ty peřiny.

*****

Tu zaslechli z křoví u cesty brumlání. Před nimi stála medvědice. Medvíďata ji poslala, ať přinese něco k snědku.

„Ale kohopak to tady máme,“ zadívala se se zájmem na Adama a Jůlinku. „Tatínek nás vyhnal z domu a my teď nemáme kde přespat,“ špitnul Adam. „Jestli vám bude stačit nafukovací matrace, postarám se o vás,“ prohlásila chlácholivě medvědice.

Než se nadáli, byli v medvědí noře. „Tady si hačněte, přinesu vám trochu medu,“ řekla a postavila na kamna kastrol s horkou vodou. Medvíďata zavřená v dětské ohrádce nedočkavě lomcovala příčkami. „Hezky ty dva naporcujte, ať se mi vejdou do hrnce,“ nařídila jim medvědice a otevřela vrátka ohrádky.

Hraboši na nic nečekali. Packami ulepenými od medu hodili po chlupáčích posledních pár kousků kefírové buchty a zdrhli.

*****

Uf, tak to bylo o fous. Běželi, co jim síly stačily. Tu zaslechli šumění křídel. Na cestu se tiše snesla sova.

„Ale kohopak to tady máme,“ usmála se na hraboší děti. Vlastně to nebyla sova, ale pan sovák, kterého manželka poslala shánět něco na zub pro jejich malé zobáčky. „Tatínek nás vyhnal z domu a my teď nemáme kde přespat,“ řekla Jůlinka. „Ajaj, tak to vypadá vážně. Ale manželka vám určitě poradí co dělat, ona o takových věcech ví všechno,“ nabídl pan sovák malým, už pořádně ospalým hrabošům.

Adámek s Jůlinkou se už už chystali vyskočit na jeho záda, když shůry zaslechli volání paní sovy: „Kde seš s tím žrádlem tak dlouhou, děcka mě tady mezitím uklovou.“

Hrabošíkům došla kefírová buchta, a tak prostě utíkali, co jim síly stačily. Hupsli do nejbližší díry pod pařezem, kam za nimi sovák nemohl. Vysílením během chvíle usnuli. Bez peřin.

*****

Další den se zkroušeně vydali na cestu domů. Když je tatínek hraboš uviděl ve dveřích, zapomněl na svůj hněv (to už vlastně dávno předtím) a se slzou v oku je objal, šťastný, že se v pořádku vrátili.

A maminka zadělala na novou kefírovou buchtu, aby šťastný návrat oslavili.

A kdybyste chtěli nějaké poučení, napadá mě, že:

• ne každý, kdo se usmívá, nás má rád;
• ne každý, kdo nabízí něco dobrého, chce pro nás to nejlepší;
• ne každý, kdo nam chce poradit, to s námi myslí dobře;
• a ne každý, kdo se zlobí, to s námi myslí zle!

(Jsou lidé, kteří neumí projevovat lásku jinak než hněvem. Nemusí se nám to líbit. Stačí přijmout, že to tak mají. Je to úleva.)