O kačerovi, který se stal pilotem, ale bylo mu to málo

Rosťu bolelo za krkem z věčného zaklánění, ale nemohl si pomoct. Nohy měl ve vodě, hlavu v oblacích. Kačeří fešák v plné síle, všechny holky na hladině po něm pokukovaly, jenže on měl oči jenom pro letadla. Žil se svým hejnem na jezeře poblíž letiště, takže obrovské stroje vídal denně.

Rosťa se ovšem na letadla nechtěl jen koukat. Chtěl být jako ona. Měl v křídlech spoustu kilometrů a ukázkově kráčel – nebo spíš letěl – za svým snem. Tak si to aspoň přečetl v motivační příručce, kterou nechal v trávě nějaký rybář. Ale pořád to nebylo ono, povzdechl si. Ani zdaleka ne.

****

Letiště se připravovalo na den otevřených dveří. Všichni v hejně Rosťovi fandili a těšili se, že ho zas jednou uvidí v akci. Jedna kachna o to ale stála víc než ostatní. Filoména Rosťu zbožňovala. I když si jí nevšímal. Snad jednou, snila tajně.

Kachny a kačeři se pohodlně usadili u ranveje, odkud je výjimečně nikdo nevyháněl (vyhánění lidí mělo ten den přednost), a Rosťa si vybral největší z letadel. Tentokrát to určitě klapne! Jakmile se stroj dal do pohybu, kačer zamával křídly a vznesl se do vzduchu. Jakkoliv se snažil, stejně ho nakonec stihl osud zrnka písku v písečné bouři. Airbus nabral výšku a rychle se zmenšoval.

Rosťa se před ostatními styděl. Bohužel v motivační příručce nepsali, že letadlo a kachna nejsou právě rovnocenní soupeři. Ani že svůj kachní stín Rosťa jen stěží překročí. Snad kdyby byl sokol… Bral to jako osobní selhání.

****

Nadešel večer a s ním čas zdřímnout si v rákosí. Kačer měl oči plné slz. Svět je tak nespravedlivý! Najednou uslyšel v hlavě sametový hlásek: „Splním ti každé přání, jen si řekni.“ Rosťa nevěděl, jestli spí, nebo bdí, jen ospale kvákl: „Chtěl bych být letadlo.“

Ráno se cítil nějak ztuhle. Chtěl zamávat křídly, přičemž zjistil, že to nebude snadné. Jeho křídla byla obrovská a nádherně stříbrná! K nim patřilo pevné, dlouhé tělo nejmodernějšího dopravního letadla. Kdyby stroje mohly plakat, rozbrečel by se Rosťa zas, tentokrát samým vděkem.

To už přicházel piloti. Kačer se tetelil radostí, až mu klapky vrzaly. Nemohl se dočkat, až se vznese do vzduchu. Ty nekonečné přípravy všechno jen zdržovaly! Konečně nastoupili cestující a z věže přišel pokyn. Teď!

A už se odlepil od povrchu zemského a stoupal výš a výš. Nebe bylo jasně modré, slunce vysílalo přátelské paprsky. Byl to nejlepší den Rosťova života! Toužil letět rychleji a rychleji, vznést se co nejvýš… Ale pilot měl jiný názor a držel Rosťu zpátky, jako na vodítku. Když dosedli v Káhiře na přistávací dráhu, cítil kačer opět zklamání. Být pilotem, to by byla jiná… Pilot je pán letadel!

****

Byl unavený, když ho zaparkovali v hangáru. Ve spánku znovu uslyšel známý sametový hlas: „Tak ty si přeješ být pilotem. Nechť je tvoje přání splněno.“ Rosťa se ráno zhlížel v zrcadle. Netušil, že jako člověk se může cítit tak skvěle. Vyrýsované lícní kosti, rovný nos, tmavé vlasy, fešácký knírek. Oblékl si přiléhavou uniformu a chvátal na snídani. Za dvě hodiny ho čekal odlet.

Vzrušení ho opustilo, jakmile zasedl do kokpitu. Teď teprve dokonale pochopil, co obnášejí letecké procedury. Kdepak pán letadel! Normální otrok. Chtěl se vznést ke hvězdám, a přitom měl ve vzduchu vymezenou úzkou cestičku, které se musel držet. Nesměl výš ani rychleji.

Když směroval letadlo na přistávací dráhu domovského letiště, zahlédl jezero se svým hejnem. Kachny se mají, lítají si, jak chtějí, prolétlo mu hlavou… Jenže bylo ticho. Hlásek se neozýval. Teď ani potom. Jako kačer v lidském těle Rosťa dál odevzdaně pilotoval nejmodernější dopravní letadlo.

****

Jednou v neděli ho kamarád pozval na letecký den, tentokrát na malém letišti v sousedním městě. Rosťovi se moc nechtělo, ale nechal se ukecat. U stánku s preclíky a limonádou uviděl sympatickou blondýnku. Normálně si holek moc nevšímal, jak už jsme řekli, ale na téhle bylo cosi zvláštního. Jako kdyby ji už někde viděl. „Myslím, že se neznáme,“ zavrtěla hlavou dívka a hned s úsměvem dodala: „Aspoň zatím.“ Prozradila mu, že je už pár let členkou zdejšího leteckého klubu – možná by se s ní Rosťa chtěl proletět?

Netušil, že právě usedl do malého sportovního letadla s kachnou Filoménou, která měla v noci zvláštní sen. Protože Rosťu milovala celým svým ptačím srdcem, rozhodla se mu pomoct s návratem do kačeřího těla. Vystoupali do výšky a Rosťa cítil v duši nesmírný klid. A taky překvapivě silnou náklonnost k dívce vedle sebe. Přál si, aby tahle chvíle trvala co nejdéle. Jenže paliva rychle ubývalo, rychleji než bylo zdrávo.

Při přistání se to stalo. Kde se vzal, tu se vzal, do cesty jim vstoupil rozložitý strom. Letadlo se převrátilo a zůstalo bezmocně viset ve větvoví. Rozhostilo se ticho. Ticho, které rve duši.

****

Rosťa sebou trhl a nabral do plic tolik vzduchu, jako kdyby to byl jeho první nádech. Místo nohou v teniskách spatřil krátké kačeří nožky a plovací blány. Chtěl pohnout rukou, ale máchnul křídlem.

Než se stihl zaradovat z té proměny, padl mu zrak na krásnou dívku vedle. Nehýbala se, oči zavřené. Místo hlasitého výkřiku se zmohl jen na „kvák, kvák“. Vydal se na letiště pro pomoc. Naštěstí pád letadla zahlédl jakýsi turista a zavolal sanitku. „V letadle měli být dva. Kde je ten mladík?“ dohadovali se záchranáři a policie prohledávala okolí.

Zoufalý kačer netušil, co má dělat, a tak se vrátil zpátky za svou rodinou na jezero. Zastihl je ve smutku. Filoména se ztratila. Rosťovi se v tu ránu všechno spojilo, už věděl, kdo byla ta povědomá blondýnka! Bože, snad přežila, modlilo se celé hejno, když jim řekl pravdu.

Po pár týdnech se zničehonic objevila na břehu jezera blonďatá dívka v červených šatech a radostně mávala na kachny v rákosí. Od té doby se vracela každý den, aby se mohla procházet kolem vody v doprovodu kolébajícího se kačera. Přítomné rybáře udivovalo, jak podivně šťastně tahle nesourodá dvojice vypadá, ale brzy si zvykli. ♥