Jak zvířátka z kolotoče chtěla žít nonstop

Já chci žít nonstop, krásně a nonstop, a s tím, co přijde, mám chuť se rvát.

Amplion prozpěvoval hlasem Michala Davida. Neuvěřitelný, jak taková odrhovačka pořád táhne, myslela si Bíba. Natahovala svůj labutí krk, aby viděla, který sígr ji bude škrtit následující čtyři minuty. Přesně tak dlouhá byla jízda na jejich pouťovém kolotoči. Labuť umírala nudou při představě, kolik dětských ruček bude muset na svém krku snést, než se konečně snese večer.

Mrkla na Ferdu, který na tom byl podobně. Zoufale zavrzal kopyty a duševně se připravoval na další jízdu. Holčička v růžové sukýnce na dohled, ach jo. Pozoroval Málinku, která kamsi zírala a představovala si, že je neviditelná.

Konečně se setmělo a pouť opouštěli poslední rozjuchaní návštěvníci. S medvídkem v podpaží, s vystřelenou růží v zubech, ovínění, s posledním soustem trdelníku v puse, ale hlavně šťastní. Ferda s Bíbou a Málinkou jim to nadšení upřímně záviděli. Na kolotoči byla tak strašná nuda! Všechno pořád dokola (logicky). Někde ve světě přece musí existovat lepší život!

Rozhodli se v mžiku. Seskočili opatrně z kolotoče a rychle přeběhli ztichlé náměstí. Za městem se rozdělili a každý zamířil na jinou stranu.

****

Ferda cválal, klusal, loudal se, co noha nohu mine. Užíval si volnost pohybu, dokud noc nevystřídalo ráno. Koníka popásajícího se na louce zahlédly děti: „Jé, koukněte, to je krasavec. Určitě utekl z hřebčína.“ Ferda nevěděl, co je hřebčín, ale to slovo se mu líbilo. A tak se nebránil, když ho vzaly za uzdu. V hřebčíně majitele nevypátrali, a tak Ferda mohl zůstat.

Byl mladý, temperamentní, srst se mu leskla, od kopyt létaly jiskry. Horký kandidát na dostihového šampiona! Líbilo se mu trénovat a být středem pozornosti, rád vyhrával. Jenže pak se mu kvůli zranění přestalo dařit. Zájem okolí opadal, až Ferda skončil opuštěný ve stáji. Zaslechl něco o koňském salámu, naštěstí netušil, oč jde. Jak rád by teď povozil tu holčičku v růžové sukýnce, povzdechl si. Copak asi dělají Bíba s Málinkou, přemítal, když mu bylo nejhůř.

****

Bíba to jako labuť vzala vzduchem. Letěla pár set metrů nad zemí a lebedila si, jaký má rozhled. Přistála na krásném modrém jezeře, na jehož hladině odpočívalo hejno jiných labutí.

Přijaly ji ochotně mezi sebe, a protože byla pohledná, brzy se do ní zamiloval fešný labuťák Otík. Dělal, co jí na očích viděl. Čechral Bíbě peříčka, kradl pro ni pšenici a tajně šetřil, aby ji v zimě mohl vzít na dovču do tepla. Zíral na svou milou jak na svatý obrázek a každých pět minut Bíbě opakoval, jak moc ji miluje. Labutě mají pověst věrných partnerů, jenže Otík to dost přeháněl. Neviděl rád, když Bíba přijímala pozvání na party. Říkala mu: „Nebuď labuť.“ Jenže Otík labuť byl a začal Bíbu pěkně štvát. Nudila se s ním a vzpomínala na Michala Davida. Jestli jí v minulém životě na kolotoči nebylo líp!

****

Málinka skončila na statku u Petráskové. Brzy zjistila, že lidi ve vsi mají Petráskovou rádi, i když to byla svérázná žena, která ze zásady nemluvila o své dobrodružné minulosti (co bylo, bylo, proč se tím zaobírat). Šuškalo se, že tančila u tyče v baru v Mexiku. Nebo snad dělala krupiérku ve Vegas? Možná točila filmy v Hollywoodu, kdoví? I štěky se počítají.

Jisté bylo jedině to, že Petrásková skončila v Čechách, v rozpadajícím se baráku, posledním ve vesnici. U vrat byla autobusová zastávka a právě na ní Málinka vystoupila. Petrásková jí přidělila postýlku v ovčím přístřešku, ukázala jí, kde si může uvařit kafe, řekla, v kolik je snídaně. Víc Málinka nepotřebovala.

Akorát její radost z objevování nového se brzo zvrhla v nudu. Otráveně se plouhala za stádem. „Podívej se na Petráskovou, vidělas ji někdy, že by se nudila?“ řekla jí druhá ovce.

Na tom něco bylo. Petrásková dělala, co ji zrovna napadlo. Snídala, když jiní vařili odpolední kafe. Četla knihy o hledání pokladů a neúnavně vyrážela pátrat po zlatě. Večer hrála v hospodě na ukulele. Pořádala turnaje ve storytellingu, aby ženské mohly vyprávět drby rovnou na pódiu.

A měla ráda Michala Davida. Tedy kromě svých ovcí.

„Tys prý jezdila na kolotoči. Já miluju kolotoče!“ dala se Petrásková do řeči s Málinkou a hned udiveně zakroutila hlavou: „Proč jsi odešla?“ Ovce už ani sama nevěděla. Petrásková ovšem nečekala na odpověď: „Zahlídla jsem na vývěsce, že v Horní Dolní bude pouť a večer pak koncert Michala Davida. Nechceš jet se mnou?“ Málince se zablýsklo v očích.

****

Když došly na náměstí v Horní Dolní, Málinka samým překvapením zabečela. Uprostřed stál kolotoč. Její kolotoč! A o pult střelnice se opírali Ferda s Bíbou. Náhody neexistují! Málinka se k nim radostně rozběhla. Petrásková prohlásila, že tak krásný kolotoč ještě neviděla a hned se šla svézt.

Už nejsem dítě mejdanů, už nejsem módní hit, láká mě vůně príma dnů a chci jen nonstop žít.

Koncert Michala Davida byl skvostný, Petrásková si radostně prozpěvovala, ještě když hledala zpáteční autobusový spoj k nim do vesnice.

Bylo by hezké napsat, že ačkoliv majitel kolotoče Bíbu, Ferdu a Málinku na kolenou prosil, aby se vrátili, oni raději nastoupili do autobusu, aby s Petráskovou spokojeně žili poklidným venkovským životem, plným storytellingu, stříhání ovcí a hraní na ukulele.

Ale nebyla by to pravda. Petrásková odjela domů sama. Ti tři přijali místo v organizačním týmu Michala Davida. Ferda dělal bedňáka, Bíba pracovala v maskérně (měla na starosti labutěnky) a Málinku, která zjistila, že umí zpívat, přijali do sboru. Konečně všichni žili nonstop. Ale jezdili k Petráskové, která žila nonstop odjakživa, aspoň na prázdniny. Protože změna je život. ♥