Jak se panenka Majda propadla do pekla

Růženka dostala k narozeninám panenku. Hned si v duchu malovala, jak budou s Majdou vařit v dětské kuchyňce čaj, prohlížet si leporela a dělat spoustu dalších věcí. Jenže panenka nespolupracovala. Nenechala si obléct nové šatky, odmítla sedět rovně v kočárku, nechtěla s ní popíjet čaj a dokonce Růženku škrábla nehýtkem do tváře.

„Mami, ta panenka si se mnou nechce hrát. Podívej, co mi udělala,“ postěžovala si holčička a ukázala miniaturní škrábanec matce, která milovala svou dceru nade všechno na světě a přála si jediné – aby byla Růženka šťastná. „Víš ty co, jestli tě zlobí, vyhodíme ji a koupíme jinou,“ řekla dceři. Stejně byla od tatínka, ta panenka, tak co.

****

Víko odpadkového koše potichu zaklaplo a Majda padala temnou prázdnotou. V hrůze zavřela oči… Žuch… Neskončila kupodivu ve společnosti slupek od jablka, pytlíku od mouky, roztrhaných punčoch ani rozbitého ořezávátka. Seděla v jakési potemnělé místnosti na hromadě špinavého povlečení.

Dveře vrzly a dovnitř vrazila dívka zhruba stejného věku: „Dělej, na co čekáš, to prádlo se samo nevypere. Panenky chtějí spát v čistém.“ „Panenky?“ zopakovala užasle Majda. „Jistě, jsi přece v pekle pro panenky, to nevíš?“ odfrkla dívka. „Já vůbec ničemu nerozumím,“ vzlykla Majda. „To je jednoduchý. Zlobila jsi, tak seš tady. Jsi teď holka jako já a za trest se budeš starat o panenku. Což je pro změnu ta, které jsi patřila. Růžena, vid?“ vysvětlila jí Rita. Tak se Majdina nová pekelná šéfová jmenovala.

Rita pomohla Majdě nacpat prádlo do pračky a pak ji odvedla kamennou chodbou do velké haly, kde byly podél zdí rozestavěné postýlky a židle.

Židle pro neposlušné panenky, nyní holčičky.

A postele pro hodné holčičky, nyní panenky.

Rita ukázala do nejzazšího rohu: „Tvoje majitelka je támhle.“ Odběhla a nechala vyjukanou Majdu jejímu osudu.

****

„Kdes byla tak dlouho? Chci si obléknout tyhle růžové šatičky s volánky, vyžehli je,“ rozkázala hned Růženka. (Majda pochopitelně netušila, že to není skutečná Růženka, ale její pekelný avatar.) Štěkala jeden rozkaz za druhým. Přinést hřeben, připravit jednorožce na vyjížďku, najít čelenku… ne červenou, tu s fialovými flitry přece…

Majda lítala jak hadr na holi, ale Růženě nebylo nic dost. Co strašného jsem provedla, že jsem takhle potrestaná, sílil v ní pocit křivdy. Dobře, trošku jsem ji omylem škrábla a nechtěla jsem s ní popíjet čaj. To je toho, bože!

Chtěla mluvit s tím, kdo to tady řídí. Vyšla po schodišti do horního patra. Spousta dveře, všechny zamčené. Jen zpoza jedněch se ozývaly hlasy. Jeden, ženský, zněl zvlášť důrazně. Výplní z mléčného skla zahlédla siluetu, která jí byla jaksi povědomá. Kde ji jen viděla?

„Co tady děláš?“ vytrhla Majdu Rita. „Hybaj dolů, Růžena tě volá.“ „Hele, nevím, kdo tohle peklo vede, ale tebe už poslouchat nebudu. A tu panovačnou kačenu taky ne,“ dupla vztekle Majda.

****

V ten moment se otevřela podlaha a ona se opět propadala temnotou kamsi dolů. Tentokrát byl dopad bolestivější. Majda dřepěla uprostřed herního plánu Člověče, nezlob se. Co to proboha…?? Panenka, co byla před chvílí holčička, se podívala na nohy. Žádné neměla. Vždyť se z ní stala figurka! Červená. „Dělej, poběž, čtyři dopředu,“ volala na ni jiná, modrá.

Majda náhle uslyšela hlasitý lomoz. Vždyť se na ni řítí kostka! „Hele, pětka, utíkej a nezdržuj, ať už jsi v chlívku,“ hulákala na ni jiná červená kolegyně. Majda se v zavalitém těle udýchaně kutálela, co jí síly stačily. „Hurá!“ volaly nadšeně červené figurky. „Do prčic,“ nadávaly zelené. „Zítra vám to natřeme!“

Panenka-figurka vyčerpaně ulehla do rohu krabice. Je jasné, že se propadla do spodního patra pekla. Je jenom bezejmenná plastová věc, nic víc. Se slzami v očích usnula.

Brzy ráno už figurky znovu čile pobíhaly po desce a hledaly svoje startovní chlívečky. „Hej ty, zařaď se už konečně,“ pokřikovaly na ni. Hra začala. Padla šestka a Majda se vydala na dlouhou cestu. Sotva obešla třetinu hřiště, ucítila velmi, velmi bolestivý náraz. Vylétla do vzduchu a vzápětí se udeřila do hlavy. Vyhodili ji ze hry!

****

Popadl ji znovu vztek. Jakmile vypustila z pusy první nadávku, propadla se ještě níž. Do patra, které obývaly kuželky.

Nikdo bezvýznamnější už v pekle neexistoval, řekněme si to na rovinu. Kuželky nepatří mezi nejostřejší tužky v penále a chtějí jediné – aby je trefila obrovská těžká koule a srazila je na zem. Nekvičí bolestí, ale radují se! Jsou padlé na hlavu.

Majda nechce být kuželka. Ale proměně se nevyhnula. Přitom pořád nevěděla, kdo tohle peklo řídí. Po pár dnech byla celá otlučená, smutná, netečná, smířená se svým osudem.

Až jednou… jednou dostala takovou ránu bowlingovou koulí, že ji to vyhodilo vysoko, vysoko, vysoko, vysoko… Majda ztratila vědomí.

****

Jejda, to je ale výška, zhrozila se, když se podívala pod nohy. Húú, už nebyla kuželka, figurka z člobrda ani holka! Proměnila se opět v panenku. Stála v horním regále, zabalená v papírové krabici s průhlednou přední stranou.

Zvonek u dveří obchodu cinkl a vešla dvojice. Vždyť je to Růženka s maminkou, uvědomila si Majda. Holčička na dotaz prodavače, co si přejí, ukázala na krabici s Majdou: „Chci tuhle panenku, žádnou jinou.“ Maminka vyloudila na tváří shovívavý sladký úsměv: „Jistě, miláčku, ta je moc pěkná.“

Majda byla šťastná, že dostala druhou šanci!

Doma ji Růžena vybalila z krabice a seznámila s odpoledním programem. Žehlení panenkovských šatiček dětskou žehličkou, vaření polévky pro ostatní „maminky“, čtení komiksu o jelínkovi Bedlínkovi. Ach jo. Majda si přála spát, a pak možná kouknout na Večerníček. Ale neodvažovala se odporovat.

„Je vážně hezká,“ hrábla po ní Růženčina maminka a zkoumala Majdu ze všech stran. I Majda si ji pozorně prohlížela. Vtom jí došlo, komu patřil ten hlas a povědomá silueta za mléčným sklem dveří. Už ví, kdo řídí peklo pro panenky!

„Mami, a půjdeme zítra na bowling?“ zeptala se Růženka. „To víš, že ano. Ale Majdu necháme doma, viď,“ odpověděla maminka. Nebylo nic, co by pro svou holčičku neudělala. Absolutně nic. ♥