Co dobrého mi přinesla Spisovatelská výzva

Zas tolik se nezmění, říkala jsem si na začátku jarní karantény, doma přece pracuju i normálně. Chyba lávky. Jestli jsem nechtěla, aby syn vysedával u počítače, musela jsem se spokojit s pracovními vsuvkami vmáčknutými mezi vaření, uklízení, IT podporu („mamííí, už zas neslyším paní učitelku“), počítání zlomků a hledání krajských měst na mapě. Tím chci říct, že soustředit se na větší pracovní úkol vážně nehrozilo. Proto mě tak potěšil projekt Spisovatelská výzva, jejímž smyslem je podle Reného Nekudy, lektora tvůrčího psaní, rozvoj vlastní kreativity.

Roztržené tepláky musí počkat

Princip je jednoduchý: každý den dostanete e-mail se zadáním jednoho písemného úkolu, jehož splnění by vám nemělo zabrat déle než 10 minut. To mě zaujalo, protože to je přesně doba na umytí nádobí, zašití tepláků, namazání chleba s ředkvičkami. A když talíře umyje syn a taky si mázne ten chleba, já mezitím můžu zplodit nějaký smysluplný příběh (díra v oblečení počká).

Jaká jsou pravidla? Přečtete si zadání (například: napište smyšlený příběh, ve kterém se objeví znění poslední SMSky, kterou máte ve svém mobilu), zvolíte si jeden ze čtyř stupňů obtížnosti (máte za úkol zapracovat do textu jedno či více určených slov) a můžete začít tvořit. Výsledkem má být jedna popsaná stránka. Během 30 dní popíšete 30 stran a získáte tak… a to je právě to, každý získá něco jiného. Co jsem získala já?

Moc nemysli, hlavně důvěřuj

Trochu odbočím. Moc ráda vyprávím synovi pohádky. On mi zadá dvě nebo tři slova (třeba sova, střecha, Mars), abych se měla od čeho odpíchnout, a já se nadechnu a vyslovím první větu, která mě napadne. Navážu druhou, pak třetí… Nepřemýšlím ani dopředu nekalkuluju, co by se mělo dít. Jen říkám nahlas, co mi v danou chvíli naskakuje v hlavě. A ono to kupodivu dává smysl! Vznikne příběh, fantasmagorický, ponurý, dojemný, co já vím, rozvine se a zase se uzavře. A já jen koukám.

Pravda, někdy je výsledek trochu kostrbatý – mám vypozorované, že se to stane vždycky, když do procesu vpustím mysl, která kritizuje, pochybuje, shazuje, hodnotí (je to moc bláznivé, málo bláznivé, takhle by to dopadnout nemělo, je to drsné, příliš holčičí apod.), a nedůvěřuju, že se v pravý okamžik objeví další slovo.

Pokud se udržím v roli vypravěče a zároveň posluchače, který napjatě poslouchá, je to opojný zážitek. Jestli jste to někdy zkoušeli, víte, o čem mluvím. Žádná dřina, zadřené mozkové závity ani dějové zvraty na sílu. Jako kdybyste se pohupovali na hladině a nechali se unášet proudem.

Zážitek nad všechny štrůdly světa